Tak už je to tady! Skoro 3 roky plánovaná akce. Nevím co bylo horší od okamžiku nápadu, zda najít vhodný termín nebo se definitivně rozhodnout. Taky nejsem příliš zvyklý cestovat sám, nejvýše občas přeletět, protože jinak vždycky cestuj s někým... s rodinou,kamarády, klienty... Teď cestuji sám plánovitě, navíc Brighton jsem si vybral jako místo svého jazykového pobytu právě proto, že měl podle prodávající agentury nejmenší procento českých studentů (1,5%).
Lety na London-Luton jsou nejlevnější. Asi proto, že je více než hodinu cesty na sever od Londýna. Čeká mne dvouapůlhodinový přejezd na jih příměstskou dráhou napříč Londýnem (v našich poměrech by to dejme tomu odpovídalo přejezdu Kolín - Kladno).
Luton je letiště Londýna nedůstojné, z letadla jdeme přímo pěšky do letištní budovy... Hned při nástupu do shuttle busu na nádraží se objevuje očekávaný (a známý) problém, který mi asi vydrží po celé dva týdny pobytu: co se týče pozemní dopravy, je tu všechno naopak. Autobus přijel z opačné strany, nastupuji přes kabinu řidiče, který nás pak "šíleně" veze po levé straně silnice.
Při nákupu lístku na vlak (zpátečka GBP 30) chci platit kartou. "A jakou máte kartu", ptá se mne železniční úředník tónem, ve kterém je zřejmé, že 1) poznal, že jsem cizinec se slovanským=východoevropským přízvukem a tudíž 2) se domnívá, že vytáhnu vypálenou hliněnou tabulku. Visa Business ho uspokojuje. Po vsunutí do venkovní čtečky se ovšem neděje nic. "Sorry", už řekne podstatně méně komisním tónem a začne zuřivě kontrolovat všechny dráty a konektory. Po deseti minutách skončí celá akce restartem mašiny a výměnou čtečky karty. "Don´t worry, máte ještě 15 minut času", uklidní mne nakonec.
Příměstský vlak docela sviští a nedrncá. Je zvláštní, že jako u nás i v Anglii jsou domy otočené ke dráze zády a tudíž mé první kiometry poznávají zatím spíše odvrácenou stranu, čili oprýskanou omítku, zadní trakty a binec všeobecně. V Londýně mne překvapilo několik stanic společných s metrem - u jednoho nástupiště vlak, u vedlejšího typický vláček podzemky. Před dojezdem do přestupní stanice něco huhlá plechová huba, z čehož rozumím jen "Brighton" a "due to reconstruction". A skutečně, můj vlak opravdu není nikde na cedulích vypsán. No co, půjde do tuhého a zeptám se. Dva lidi nevědí, resp. tvrdí věci protichůdné, až jedna paní podá info,které se asi dalo tušit - před nádražím stojí autobusy, neboť je výluka. Kupodivu jsem jí docela slušně rozuměl, asi se snažila... Z busu britských drah, samozřejmě doubledeckeru, už je jiný výhled. Za oknem je očekávaná zahradní krajina, upravené domky, lesy, golfová hřiště. Opravdu veký střih po té železnici. Navíc náš výlukový autobus jede přímo do Brightonu, takže jsme tam o 15 min dřív.
Moji domácí bydlí kousek od nádraží, i s tou kolečkovou potvorou to trvá 7 minut. Jsou zhruba ve věku mých rodičů, takoví čiperní a sympatičtí důchodci. Paní Liz si mne posadí do kuchyně, uvaří mi čaj a zatímco mi připravuje toast k večeři, během pár minut ze mne vytáhne vše podstatné. Zaměstnání, rodinu, děti, hobby... Mluví moc hezky a srozumitelně. Můj pokojík má asi 3x3 metry s vykousnutým rohem, ale je tam vše nezbytné: postel, skříň, pracovní stolek a štokrdle...
Je čas na první průzkum okolí. Na rohu naší ulice byl pěkný pub inzerující wi-fi, to je dobrá kombinace. A o kus dál mají fujStellu Artois, jenže kde je fujStella, tam je i, no jasně!, Hoegarden a Staropramen. Domácí se zmiňovali o spoustě Poláků, takže polské nápisy na obchodech nepřekvapí. Ovšem o kus dál je také poutač "Czech Groceries" a uvnitř marketu regál plný opravových tatranek, fidorek, banánků v čokoládě a tak. Jo a taky pan domácí říkal, že v domově důchodců, kde pracuje, je spousta českých sestřiček. Tak už nevím jak to s tou Anglií je.
Zítra si musím sehnat ještě jeden sešit, pantofle a slovník.
Žádné komentáře:
Okomentovat