Prvni den ve skole

Snidane na 7:30, skola prvni den od 8:45. Aspon takovy byl plan. Do skoly me mel dovest Benjamin, asi 25lety spolubydlici z Duesseldorfu. Ja to stihl, ale Ben dorazil na osmou, napatlal si jogurt s obilim a slo se. Nejak to nejelo a tak jsme stravili na zastvace 10 min. Nakonec vse probehlo, jak melo, po 25 min. cesty jsem dorazil akorat.
Skola ma peknou polohu par metru od nabrezi, asi kilometr od centra. Nas novacky zahy posadili do pocitacove mistnosti a predhodili nam rozrazovaci test. Spocival v 50 otazkach - vetach, kam se melo dosadit prave jedno chybejici slovo (I' m, napr. se pocitalo jako jedno). Zpocatku to bylo trivialni, pozdeji to zhoustlo, casem jsem zacal tipovat a posledni 4 otazky jsem uz ani nepochopil.... A mezitim jsme meli prubezne kratke pohovory s uciteli, tzn ustni cast testu.
Casovy rozvrh je tu pevny: 9:00-10:30, 11:00-12:30, 13:30-15:00. Dopoledne bezi zakladni kurzy, to jsou ve skole vsichni, odpoledne jsou pro intenzivni kurzy a individualni vyuku.
V suterenu skoly je mala kafeterie - jinak samozrejme spolecenske centrum. Da se tam objednat i obed, ale asi je to neprakticke, protoze se tam o hlavni pauze nahrne cele osazenstvo. V kafeterii se konalo uvitani po uvodnim testu a taky nas tam po prvni pauze vyzvedli a sdelili rozdeleni do kurzu. K memu drobnemu zdeseni jsem sel do Intermediate tridy, coz v mistni nomenklarure znamena stupen 6 z 10 moznych, doufam, ze tam aspon pochopim, o cem bude rec.
První hodinu od jedenácti vedl vlasatý mladík jménem Joe. Systém je tu takový, že jsem nově příchozí jsou posazeni do rozjeté skupiny, která jede podle nějakých textů. Jaksi se neřeší, že neumíme , to, co bylo v předcházejících lekcích , je to prostě takové průtokové. Zřejmě na konci knihy se přejde znovu na začátek, protože se i průběžně obmění osazenstvo.
Složení skupiny je pestré. Dvě malinkaté kreolky z Panamy, které mezi sebou (přes ofic. zákaz) šíleně drmolí španělsky, Thajka, echt v černém zabalená muslimka ze Saúdské Arábie, 3 Korejci, dívka a kluk z Taiwanu, všechno je to max. do 25. Věkový průměr zvedá Marcin z Polska (kolem 40), no a nejvíce samozřejmě já. Celkem je nás 12.
V poledne zhltnu poněkud nechutný hot dog v kafeterii (never more!) a je čas na odpoledení konverzační hodinu. Učitelem je těžký sympaťák Tony, který ze všeho nejvíc připomná dobrosrdečného holohlavého námořníka. Odpoledne se bude jen konverzovat - o sobě, o práci, s důrazem na výslovnost. Složení skupiny je podobné té dopolední - je nás ale jen 9. Kromě Marcina tu není nikdo z dopoledne. U téhle skupiny je výhoda, že právě začíná, nikdo nikoho nezná a ani nepojedeme podle žádné učebnice. Hned jak se začne povídat, nejprve samozřejmě představení, je zřejmé, že tady bude problém. Když totiž všichni povídáme o sobě, okamžitě vyčnívám z řady - ostatní to totiž mají "nudné" - studuji na univerzitě práva/techniku/ekonomiku... jsem na jazykovém pobytu ... po návratu chci dělat to-a-to. Z tohle schématu samozřejmě vybočuji, což vyvolá řadu otázek kolegů i Tonyho. Ach jo, tady to bude dřina.
Fuj to byl náročný den, ten večerní stejk u domácích si zasloužím. A to wi-fi pivo na růžku taky. Ale wi-fi je mizerná, neutáhne ani nejjednoduší verzi fotbalu Slavia-Sparta a musím zůstat u textového přenosu. Zítra se musím někde podívat po sešitu, slovníku a pantoflích.

Přílet

Tak už je to tady! Skoro 3 roky plánovaná akce. Nevím co bylo horší od okamžiku nápadu, zda najít vhodný termín nebo se definitivně rozhodnout. Taky nejsem příliš zvyklý cestovat sám, nejvýše občas přeletět, protože jinak vždycky cestuj s někým... s rodinou,kamarády, klienty... Teď cestuji sám plánovitě, navíc Brighton jsem si vybral jako místo svého jazykového pobytu právě proto, že měl podle prodávající agentury nejmenší procento českých studentů (1,5%).
Lety na London-Luton jsou nejlevnější. Asi proto, že je více než hodinu cesty na sever od Londýna. Čeká mne dvouapůlhodinový přejezd na jih příměstskou dráhou napříč Londýnem (v našich poměrech by to dejme tomu odpovídalo přejezdu Kolín - Kladno).
Luton je letiště Londýna nedůstojné, z letadla jdeme přímo pěšky do letištní budovy... Hned při nástupu do shuttle busu na nádraží se objevuje očekávaný (a známý) problém, který mi asi vydrží po celé dva týdny pobytu: co se týče pozemní dopravy, je tu všechno naopak. Autobus přijel z opačné strany, nastupuji přes kabinu řidiče, který nás pak "šíleně" veze po levé straně silnice.
Při nákupu lístku na vlak (zpátečka GBP 30) chci platit kartou. "A jakou máte kartu", ptá se mne železniční úředník tónem, ve kterém je zřejmé, že 1) poznal, že jsem cizinec se slovanským=východoevropským přízvukem a tudíž 2) se domnívá, že vytáhnu vypálenou hliněnou tabulku. Visa Business ho uspokojuje. Po vsunutí do venkovní čtečky se ovšem neděje nic. "Sorry", už řekne podstatně méně komisním tónem a začne zuřivě kontrolovat všechny dráty a konektory. Po deseti minutách skončí celá akce restartem mašiny a výměnou čtečky karty. "Don´t worry, máte ještě 15 minut času", uklidní mne nakonec.
Příměstský vlak docela sviští a nedrncá. Je zvláštní, že jako u nás i v Anglii jsou domy otočené ke dráze zády a tudíž mé první kiometry poznávají zatím spíše odvrácenou stranu, čili oprýskanou omítku, zadní trakty a binec všeobecně. V Londýně mne překvapilo několik stanic společných s metrem - u jednoho nástupiště vlak, u vedlejšího typický vláček podzemky. Před dojezdem do přestupní stanice něco huhlá plechová huba, z čehož rozumím jen "Brighton" a "due to reconstruction". A skutečně, můj vlak opravdu není nikde na cedulích vypsán. No co, půjde do tuhého a zeptám se. Dva lidi nevědí, resp. tvrdí věci protichůdné, až jedna paní podá info,které se asi dalo tušit - před nádražím stojí autobusy, neboť je výluka. Kupodivu jsem jí docela slušně rozuměl, asi se snažila... Z busu britských drah, samozřejmě doubledeckeru, už je jiný výhled. Za oknem je očekávaná zahradní krajina, upravené domky, lesy, golfová hřiště. Opravdu veký střih po té železnici. Navíc náš výlukový autobus jede přímo do Brightonu, takže jsme tam o 15 min dřív.
Moji domácí bydlí kousek od nádraží, i s tou kolečkovou potvorou to trvá 7 minut. Jsou zhruba ve věku mých rodičů, takoví čiperní a sympatičtí důchodci. Paní Liz si mne posadí do kuchyně, uvaří mi čaj a zatímco mi připravuje toast k večeři, během pár minut ze mne vytáhne vše podstatné. Zaměstnání, rodinu, děti, hobby... Mluví moc hezky a srozumitelně. Můj pokojík má asi 3x3 metry s vykousnutým rohem, ale je tam vše nezbytné: postel, skříň, pracovní stolek a štokrdle...
Je čas na první průzkum okolí. Na rohu naší ulice byl pěkný pub inzerující wi-fi, to je dobrá kombinace. A o kus dál mají fujStellu Artois, jenže kde je fujStella, tam je i, no jasně!, Hoegarden a Staropramen. Domácí se zmiňovali o spoustě Poláků, takže polské nápisy na obchodech nepřekvapí. Ovšem o kus dál je také poutač "Czech Groceries" a uvnitř marketu regál plný opravových tatranek, fidorek, banánků v čokoládě a tak. Jo a taky pan domácí říkal, že v domově důchodců, kde pracuje, je spousta českých sestřiček. Tak už nevím jak to s tou Anglií je.
Zítra si musím sehnat ještě jeden sešit, pantofle a slovník.